LA VIE DEVANT NOUS (Škola Života)

Svůdná Paříž

Rubrika Zajímavosti

Kouzelná, frivolní, svůdná, za mlhy nad řekou dokonce tajuplná – tyto i jiné příměry jsme zvyklí slýchat ve spojení s Paříží. Ač neleží v samém středu Francie, jejím centrem je po všech stránkách – politicky, administrativně, dopravně i kulturně. Po staletí byla dokonce kulturní metropolí celé Evropy. Nejprve udávala tón v architektuře a módě, nějaký čas i ve vědě, a nakonec zcela jednoznačně v umění...

Co činí město nad Seinou tak jedinečným? Je to její architektura, přestože tu nenajdeme celistvě zachovanou středověkou čtvrť jako třeba v Barceloně? Je to její multikulturalita, i když Londýn představuje daleko barevnější směsici? Co do stáří nemůže Paříž soutěžit s Athénami či Římem, o počasí ani nemluvě. Má však nezaměnitelnou tvář: její ulice jsou prosvětlené, domy se předhánějí ve výstavnosti a mají jednotný našedlý tón, za nějž vděčí zde těženému vápenci. Typická francouzská okna s umělecky tepanými mřížemi také přispívají ke koloritu města a široké bulváry, projektované baronem Haussmannem v polovině 19. století, byly vzorem pro celý svět, tak jako před mnoha staletími zdejší gotické chrámy. Šťastné spojení prastaré západní kultury s takřka jižanskou atmosférou má na svědomí onu těžko definovatelnou, ale velice dobře "snesitelnou lehkost bytí", která v Paříži vládne a přiláká ročně na 20 milionů registrovaných turistů – ty, kteří sem přijedou na návštěvu k přátelům nebo za divadelním představením, nepočítaje. Pro některé je výlet sem jen krátkou romancí, pro jiné celoživotní láskou. Ale chladným nechá tato metropole jen málokoho. "Žádné jiné město na světě nebylo tolik milováno a oslavováno jako Paříž", napsal kdysi americký spisovatel John Steinbeck. Evidentně i on tuto lásku sdílel, přestože svou vlast miloval neméně a procestoval ji křížem krážem. Jeho francouzský kolega Jean Giraudoux prohlásil ještě před ním, že o zdejších 5000 hektarech se toho napřemýšlelo, namluvilo a napsalo víc než o kterémkoli jiném místě na zemi. Dnes na ploše 105 km 2, což není ani pětina území Prahy, žijí více než dva miliony obyvatel. Paříž je tak momentálně nejhustěji osídleným velkoměstem Evropy. Tzv. Velká Paříž, to znamená vnitřní město plus předměstí, hostí na ploše 2000 km2 celkem 12 milionů lidí, t.j. 20 % obyvatel Francie, což je opět nejhustší evropská koncentrace. Dokonce i Londýn, Tokio a New York zůstávají v tomto ohledu za Paříží; jejich centra patří totiž povětšinou bankám, kdežto v Paříži bydlí lidé i v samém srdci města. Dva miliony přitom denně pendlují z okraje do centra za prací a zpět domů. Do metropole vede osm dálnic s dvěma periferními okruhy a pět rychlodrah RER, výstupní stanice obstarává osm železničních nádraží. Životnímu tempu však ani 35 silničních bran do města nestačí.

Paříž milovaná i zatracovaná
"Osmého dne stvořil bůh obraz ráje – Paříž. Sám se však lekl její dokonalosti a krásy. Aby ubral zbytku světa na závisti a žárlivosti, stvořil devátého dne – Pařížany". Podle tohoto zlidovělého vtipu musí být Pařížané dost nepříjemná čeládka. Člověk narozený nad Seinou ho jistě nevymyslel. Nejspíš to bude jako se všemi obyvateli velkých měst – je jich tam moc pohromadě, a tudíž i hodně těch nepříjemných. Ale že byste je potkávali na každém kroku, toho se rozhodně obávat nemusíte. Americký spisovatel Henry Miller tu žil deset let (1930 – 1940) a naopak se mu líbilo, že Pařížané nevzplanou ihned povrchním obdivem, zato dovedou ocenit a pěstovat dlouhodobé, ba doživotní přátelství. Pravda, za časů Millerových ještě nebyli Pařížané vystaveni každodennímu dopravnímu kolapsu na silnicích ani návalům v metru a rychlovlacích. Většina turistů však přijíždí v létě, a to je Paříž domorodců téměř prosta, zvláště v srpnu. Nejkrásnější je jistě na jaře, ale i o vánočních svátcích je příjemné tu pobývat. Zjistíte třeba, že zdejší výlohy ani v tyto dny nejsou tak kýčovité jako jinde, že se tu slaví spíš hrou světel než mužíky v červených kabátcích. Za fasádou zdánlivé velkoměstské nafoukanosti se mnohdy skrývá pouhá rezervovanost, vyjádřená heslem "žít a nechat žít". Maminky s dětmi v parku tady vyzařují rozhodně méně stresu než je vidět v pražských parcích a i prodavačky, které mají za sebou hodiny na nohou, se většinou usmívají. Už krátce po výstupu z autobusu v šest ráno jsme byli s chováním Pařížanů bezprostředně konfrontováni. Řidič, ač jistě unavený, s úsměvem popřál krásný pobyt, sotva jsme opustili nádraží, vyšel nám v ústrety pekařský pomocník s tácem croissantů a koláčků! Omlouval se, že už nejsou křupavé a nechtěl za ně ani sous, pardon: centime (tak tu vytrvale říkají i nově zavedeným centům) – pečivo je přece od večera! Přes obecně vyjadřovanou nelásku k Pařížanům skoro každý usiluje o to Pařížanem se stát. Není však nic těžšího než sehnat tu bydlení. Nejen pro horentní sumy, vinou kterých mnohé byty zůstávají dlouho nepronajaty, ale i proto, že z Paříže se prostě nestěhuje. Celé generace obývají stále tytéž místnosti a jinam by nechtěly. Už kvůli dojíždění ne. Přitom pařížské byty jsou často miniaturní, ale všechno je od nich na dosah – zaměstnání, prvotřídní školy, úřady, kultura i zábava. Obyvatelé vnitřního města jsou vesměs lidé bez finančních potíží – ti problémoví si činži tady prostě nemohou dovolit. Dalším důvodem, proč zde žít, je dobře fungující organizace města. Třeba pošta se tu roznáší třikrát denně. Metro jezdí ve špičce každých 45 vteřin, odpad se vynáší každý den a 1300 km pařížských ulic zametá minimálně jednou denně armáda metařů, většinou černých. Zrána se navíc podél chodníků spouští vodní kanálky, které jednak odplaví nečistoty, jednak v létě osvěží vzduch. Paříž bývá také nazývána městem lásky. Milenci jsou na nábřeží Seiny stejně neodmyslitelní jako bouquinisté prodávající knihy. Ti druzí zůstávají, romantických milenců však ubývá. Paříž se jako většina velkoměst stává doménou singlistů: 800 tisíc lidí – to je každý třetí Pařížan – žije bez stálého partnera. A co je ještě smutnější: každé druhé pařížské manželství končí v rozvodové síni. Naštěstí je pro opuštěné tolik možností k rozptýlení! Už středověký astrolog Nostradamus tvrdil, že dokud nezanikne Paříž, nezmizí ze světa ani zábava. Ještě dál šel Jean-Baptiste Louis Cresset v 18. století: prohlásil, že opravdu žít se dá jedině v Paříži – všude jinde člověk jen vegetuje.

© 2010 Radvana Kraslová / Země Světa